Luboš Lom

3. února 1965 

Rebel, nespoutaný živel, cyklista s úžasným talentem, který možná ne zcela dokázal využít, ale uměl si to přiznat. Osobnost pevného charakteru. Muž, který uměl jasně pojmenovat absurdity armádního střediska i pokrytectví profipelotonu. Nikdy si nic nenalhával, a také dnes nazývá věci pravým jménem. "Ničeho nelituju," říká. "Dokázal jsem si užít kolo i život, vše bylo v rovnováze i kontextu doby."

Odchovanec kladenské cyklistiky se závodnicky formoval pod taktovkou trenéra Loškova v Příbrami a jeho výkony nezůstaly bez povšimnutí vedoucích tehdejší bašty československé dráhové cyklistiky v Dukle Praha. Tam však se svou volnomyšlenkářskou a zároveň upřímnou povahou narazil tvrdě na vojenský dril, nicméně sice ne vždy ve shodě s náročnými metodami legendárního trenéra Pavla Vršeckého dorostl k mistrovským titulům a mezinárodním startům s vrcholem na olympiádě v Soulu v roce 1988, kde se zúčastnil bodovačky na dráze i silničního závodu s hromadným startem.

Do povědomí sportovní veřejnosti tak paradoxně vstoupil nejdříve jako dráhař. Jenomže kroužení na oválu ho příliš nebavilo. Vždy inklinoval k silniční cyklistice, v níž mohl po listopadové revoluci naplno prodat svůj talent. Přičiněním tehdejšího trenéra reprezentace, exprofesionála Jiřího Škody, dostal šanci v Itálii a prošel nesmlouvavou školou v tamním amatérském pelotonu. Nejenže přečkal jeho nástrahy, ale dokázal se okamžitě prosadit vítězstvím v etapě a držením trikotu lídra na Baby Giru, amatérské verzi slavného růžového závodu. Brzy však už pokukoval po tom velkém. To byl jeho cíl - prosadit se u profesionálů. Do začátku 90. let se tak datuje jeho osudové setkání s Fulviem Biondim, šéfem amatérského týmu v Podenzanu, kde Luboš začínal svoji italskou štaci. Fulvio ho zasvětil do jazyka, italského způsobu života i tajů velké cyklistiky. Výrazně ovlivnil Lubošův pohled na milovaný sport a stali se z nich blízcí přátelé.

V roce 1992 přestoupil k profesionálům a ani mezi nimi se neztratil. Hned v první sezoně naskočil do závodů Tirreno-Adriatico či Milán-San Remo a hlavně Giro d´Italia v dresu stáje Italbonifica Navigare, které navzdory několika pádům dokončil jako první Čech po Jiřím Škodovi. Celkem absolvoval pět Grand Tours, třikrát italské Giro a dvakrát španělskou Vueltu, kde v roce 1993 v jedné z etap s cílem ve Vigu spurtoval na čtvrtém místě. V téže sezoně dosáhl také na svůj největší úspěch, kdy v etapách Kolem Sicílie bojoval až do posledního dějství o celkové prvenství vyrovnaně s pozdější hvězdou klasik Michelem Bartolim, vítězem Monumentů Kolem Flander, Lutych-Bastogne-Lutych či Kolem Lombardie.

Paradoxně však svůj mistrovský opus profesionální kariéry napsal v souvislosti se závodem, který nevyhrál a dokonce při jediné účasti ani nedokončil. Peklo Severu. Jeho 134 kilometrů dlouhý sólový únik na Paříž-Roubaix 1994, v ročníku, který vstoupil do historie jako jeden z nejdramatičtějších a možná vůbec nejtěžší kvůli nepřízni počasí, mu zajistil světový věhlas. Díky němu se stal českou ikonou královny klasik, přestože tehdy musel kvůli křečím jako vedoucí jezdec závodu dokonce zastavit a na Paříž-Roubaix se poté už nikdy nevrátil. V úniku strávil více než tři hodiny a na první dlážděný úsek najížděl se 14minutovým náskokem. Pak ho dostihla únava, chlad a sněhová chumelenice ukrajující síly v osamocené jízdě rychleji než spolupracujícímu pelotonu. Nakonec na dlouhé minuty zastavil. Defekt, pád? ptají se komentátoři. Kdepak, to ho dostihly křeče. Ještě před Arenbergem zcela vyčerpaný vzdal, ale na tenhle hrdinský počin se nikdy nezapomene.

Stejně tak paradoxně tohle enormní zviditelnění na zabahněných pavés bylo zároveň začátkem jeho konce u profíků, jak sám podotýká. To jaro ho provázely samé útrapy. Na Flandrech ho srazila policejní motorka a následně v sanitce, kde mu ošetřovali zraněné koleno s tržnou ranou po nárazu do majáčku motocyklu, prochladl. Únik na kostkách Roubaix v mrazivém počasí jeho tělu také nepomohl, prochladl i v deštivé etapě do Sierry Nevady na Vueltě, která se tehdy ještě jezdila na jaře, a pak naskočil rovnou na Giro, kde v horské etapě do Merana chytil limit. "To byl v podstatě můj poslední profesionální závod," uvědomuje si.

V profipelotonu strávil tři sezony, po krátkém znovu amatérském intermezzu v Itálii a návratu z Apeninského poloostrova do Čech se krátce věnoval závodům na horských kolech a pak už nastoupil druhou životní etapu v obchodním světě jako zástupce významných italských značek na našem trhu a propadl své další cyklistické vášni. Obdivu k historickým kolům a zároveň italské kultuře, kuchyni i dobrému vínu ve spojení s toskánským festivalem historické cyklistiky L´Eroica, jejímž se stal aktivním účastníkem se svou partou podobnou vášní postižených kamarádů.

Ač by mohl profesionální cyklistiku adorovat, nikdy na ni Luboš neztratil střízlivý pohled včetně poukazování na její stinné stránky. Doping, podvádění, přetěžování organismu, přetvářku. A když se mu v chodu týmu něco nelíbilo, ozval se. Takže navzdory tomu, že ještě mohl pár sezon mezi profesionály strávit a uplatnit své univerzální schopnosti týmového pracanta, co umí rozjet spurt, sám zasprintovat, vyjet dobře táhlý kopec, nebo uspět v klasikách, ještě mu nebylo ani třicet a už se musel z profipelotonu poroučet. Nejspíš i pro tu svoji pravdomluvnost a názorovou neústupnost. Když se ostatní v gruppettu chytli v kopci auta, odmítl. Šlapal dál za své, ačkoli ho to v cíli etapy Gira stálo prošvihnutý časový limit. Když peloton zamořilo EPO, které nechvalně proslulý dr. Ferrari nazval jen neškodnou ovocnou šťávou, jako jeden z mála po něm nesáhl, čímž se sám vyobcoval z tehdejšího pokřiveného prostředí proficyklistiky a spárů italské dopingové omerty. Dnes si tak může říct, že si zachoval svoji tvář, a podívat se do očí svým dvěma vnoučatům, z nichž se těší.

Tak jsem ho poznal já, na závodech i v soukromí. Měl jsem to štěstí, že jsem byl jako novinář u toho, když jel svoje první Giro (tehdy jsem dokonce strávil jednu noc na jeho hotelovém pokoji bez vědomí týmových direktorů - dnes věc naprosto nemyslitelná), nebo právě při jeho nezapomenutelném úniku na Roubaix, kdy jsme ho s kolegou v té neuvěřitelné slotě vyhlíželi na prvním sektoru kostek v Troisville a prožívali neuvěřitelnou hrdost nad tím, že jediný český účastník projíždí kolem nás osamocen na čele nejslavnější klasiky.

Život se s "Lubkou" občas moc nemazlil. Naučil se překonávat překážky na kole i v byznysu, vyrovnat se s nejedním podrazem. Žádný závod však dopředu nevzdal. Teď ho čeká ten nejdůležitější.

Kamil Hofman

šéfredaktor 53x11

časopis silniční cyklistiky